Mám dítě s postižením, nedávno jsem slyšela, že říkat o někom, že má postižení není úplně v pořádku, říkal to člověk na vozíku, tak na to má nárok. Postižený prý rovná se být postižen za něco, ale já s tím úplně nesouhlasím, čeština je bohatá, člověk může být postižen kdečím, výjimečným talentem, nadáním, schopnostmi, ale také nemocí, nemožností chodit, psát. Prostě nevidím problém, když někdo říká, že je to člověk s postižením.
Mám dítě s postižením, nemá péči srovnatelnou se západními zeměmi, ale má mnohem lepší péči než děti směrem na východ. Vím co se má změnit, a pracuji na tom. Vážně si nemyslím, že české zdravotnictví je tak strašné, jak mnozí pláčou, řekla bych, že je dobré, i když má rezervy. Jelikož se pohybuji ve společnosti vážně nemocných lidí, jsem pro znovu zavedení poplatků a možnost spoluúčasti. Vidím systémové rezervy, vidím lidi ve vedoucích funkcích, kteří jsou zaslepeni, ale nechci brečet, chci to změnit.
Mám dítě s postižením a nemyslím si, že nemá odpovídající péči díky uprchlíkům a dalším sociálně slabým. Myslím si, že je třeba pomáhat, těm, kdo si v dané situaci nemohou pomoc. Myslím si, že pomáhat se má s lidskostí, tam kde je třeba. Systémově, pomáhat ze dna. Hodně z těch, kteří šíří fotografie postižených dětí s tím, že nemáme na léčbu našich dětí, ale pomáháme cizím, nikdy na charitu nedali ani korunu, nikdy nepomáhali jako dobrovolníci a prostě si jen tak nadávají na sociálních sítích. Charita je součástí vyspělé společnosti, a i u nás se to lepší.
Mám dítě s postižením a tuším co je v systému špatně a snažím se to změnit, diskutuji, vyprávím, uvádím příklady a ono to má smysl, ne vždy a ne všude, ale je hodně lidí, kteří naslouchají a pomohou ke změně. V systému je hodně možností, hodně rezerv, ne všechny nutné kroky jsou populární. Změny je třeba dělat s rozmyslem, poučit se, tam, kde to funguje, ale hlavně ne populisticky.
Kde je problém?
Žádné komentáře:
Okomentovat